Pěkný příklad cihly vytavené na kámen. Červená barva se vpila do malty.

Simulakra je filozofický koncept který označuje reprezentaci nebo obraz něčeho, co již ztratilo svůj originál nebo svůj základ v realitě. Jean Baudrillard Ve svém díle Simulacra and Simulation (1981) popisuje čtyřfázový proces nahrazování reality simulovanými obrazy:


1. Odraz reality: Reprezentace je věrným odrazem skutečnosti (např. mapa, portrét).


2. Zkreslení reality: Reprezentace začíná zkreslovat nebo zjednodušovat realitu.


3. Simulace, předstírající realitu: Reprezentace se stává nezávislou na skutečné realitě a vytváří iluzi reality.


4. Simulakrum: Reprezentace nemá žádný vztah ke skutečné realitě a sama se stává realitou.


Příklad simulaker:

Reklamy a média: Prezentace produktů velmi často nesouvisí s jejich skutečnou funkcí nebo hodnotou, ale spíše s představami, které mají vyvolávat.

Tematické parky: (Disneyland): Nejsou „kopiemi“ něčeho skutečného, ale vytvářejí iluzi světa, který nikdy neexistoval. Z reálného světa využívá tento typ simulakry jen některé prvky.

Sociální média: Obrazy sebe sama které lidé sdílejí, často nereflektují realitu. Jsou to jakési jejich idealizované stylizované verze.


Hyperrealita:

Baudrillard tvrdí, že simulakra vedou k hyperrealitě tedy stavu, kdy již není možné rozlišit mezi skutečností a simulací. Společnost pak žije spíše v této „hyperrealitě“ než ve světě takovém jaký skutečně je. Reprezentace převažuje nad realitou a stává se novou „pravdou“.

Co tím chci říct? Simulakra dnes rozhodně 100 % platí pro to, jak jsme učeni vnímat svět a sebe, protože doslova všechno, čím jsem obklopeni bylo konstruováno záměrně jako klam, který sdílí s původní realitou jen velmi málo. Možná to ale není všechno a možná je simulakra už samotným základem téhle reality, jak naznačuje "gnostický spis" podstata archontů. Archonti nebo samotný demiurg nemohli vytvořit nic nového, ale napodobovali záměrně či nevědomě dokonalost v eonech, které jsou spojeny s pravým tvořivým zdrojem. Původní svět v tomhle stvoření odstřiženého od zdroje mohl být z počátku skutečně něco jako biblický ráj, ale potom by se jistě brzy zjistilo, že božská jiskra je příliš dokonalá pro svět nápodoby a logicky se z něj snažila vymanit. Architekt v takové situaci musel omezit dokonalost lidského avatara a upravit svět, aby obsahoval určité omezení a toto řešení mohlo po nějaký čas fungovat naprosto výborně, protože člověk se silnější identifikací s iluziorní osobností a světěm který pozbyl absolutní hojnost, měl konečně důvod realizovat se a v stvoření setrvat. Důkazem této doby by možná mohly být zbytky monumentálních staveb nádherné díla v užitém umění a fragmenty archeotechnologie pro zběr volné energie. Jak jsme došli do stavu, ve kterém teď jsme, lze teď těžko říct, ale možná, že i přes všechnu tu krásu co vytvořili, lidé začali stejně cítit vnitřní prázdnotu a mohli začít hromadně odcházet, což mohl architekt spomocí svých "dětí" zastavit silou. Něco takového by muselo být povšimnuto silou "zhora" a výsledkem mohlo být právě spálení demiurgova stvoření. Teoreticky by jsme mohli být něco jako poslední zajatci kteří tu udržují jakousi pofidérní existenci.

Z podstaty archontů: "Neporušitelnost pohlédla shůry na oblast vod a její obraz se v nich odrážel. Mocnosti temnot se do tohoto obrazu zamilovaly. Pro svou slabost se však k obrazu, který se jim zjevil ve vodě, nedovedly přiblížit. Psychici nemohou dosáhnout k nebeským bytostem. Sami totiž pocházejí "zdola", kdežto (duchovní) "shora"."

"Vzali prach ze země a utvořili svého člověka podle vlastního těla a podle obrazu božího, který se jim ukázal ve vodě. Řekli: „Pojďme, zachyťme ho v našem výtvoru, aby spatřil svůj obraz, zamiloval si jej a my se ho prostřednictvím našeho výtvoru zmocnili.“