Jedinec který je od útlého věku umístěn do prostředí, které zasahuje do jeho těla, emocí a vnímání sebe sama, nemá šanci vyvinout svou přirozenou identitu. To, co by mělo vzniknout organicky — pocit "kdo jsem“, "co cítím“ a "co chci" je nahrazeno tím, co od něj očekává okolí či manipulativní autorita. Místo autentického já si mysl obléká sérii masek: role, úlohy, profese či ideologie, které mají za cíl zajistit uznání nebo pocit bezpečí. Jako náhrada za osobnost se logicky nabízí ztotožnění se s tím, co osoba dělá tedy:

„Zpívám (tancuju cvičím atd), tedy existuju.“
„Když plním úkoly, mám hodnotu.“
„Když mě ostatní obdivují, vím, že nejsem prázdný.“

Zkuste si ve svém okolí víc všímat lidí, kteří odpovídají tomuto popisu.

Jak se projevuje masková identita:

Neustálé přepínání rolí podle situace a očekávání druhých: jiný doma, jiný v práci, jiný mezi přáteli, v kontaktu vřelost za zády pomluvy (často vychází ze strachu z konkurence v boji o pozornost).

Silná identifikace s úlohou nebo výkonem — ztráta role vyvolá pocit ztráty sebe sama a smyslu života.

Emoce vypadají jako „nepravé“ – naučené, odkoukané, odpojené od skutečného prožitku.

Žádný kontakt s vlastními potřebami, přáními a hranicemi.

Trvalý pocit prázdna, pokud není maska podporována pozorností nebo úspěchem.

Když někdo prožije něco, co je příliš těžké - strach, ponížení, ohrožení, bezmoc - mozek začne reagovat strategií: „Tohle je moc. Abych to přežil, odpojím se.“ Tělo a obličej se chovají sociálně přijatelně (úsměv = klid, přívětivost), ale emoční systém je odpojený. Člověk se například usmívá nebo předstírá znepokojení když mluví o něčem nepříjemném ale uvnitř necítí nic. Zvenku to někdy působí jako klid nebo dokonce „vyrovnanost“ ale jedná se o odpojení emočního systému od situace.

Jakmile se tato reakce poprvé objeví a projeví se jako funkční, hluboce se zapíše do nervového systému a zůstává aktivní. Když později nastane situace, kde by se měl objevit strach nebo nejistota, tělo automaticky přepne do necitu nebo ignorace. Disociace přitom není rozhodnutí ale reflex nervového systému. Mozek se naučil, že pocity = nebezpečí. Mozek funguje v režimu přežití a namísto spolupráce jeho částí - emoční, paměťové, rozumové se aktivují odděleně. Amygdala - alarmový systém reaguje přehnaně, i když už v nebezpečí není.

Shrnutí nejzásadnějších bodů:

-Přežití v kultu je možné jedině skrze nasazení masky, která odráží požadavky skupiny.

-masky nejsou jen ochranným mechanismem ale doslova vším, čím osoba může „být“

-Potlačení autentických impulsů - jakýkoli skutečně vlastní názor, pocit nebo touha jsou vyhodnocovacím systémem mozku považovány za potenciálně nebezpečné.

-Automatické přijímání instrukcí autority - ve světě, kde neposlušnost může znamenat trest se poslušnost stává nutností.

-Mozek se od raného věku učí, že mít vlastní já je riziko, a proto jeho projevy zablokuje.

-Veškeré talenty, úlohy, role a výkon se stávají „identitou“, protože jiné já není k dispozici.

-Vytvořit nové já nebo bezpečný prostor není možné, protože prostředí kultu je permanentně nebezpečné a kontrolující.

-Logické propojení informací je narušeno: souvislosti se neukládají, nepohodlné informace jsou ignorovány.

https://www.spark-rockmagazine.cz/ian-watkins-z-lostprophets-byl-zavrazden-ve-vezeni-kde-pykal-za-zneuzivani-deti Divadelní představení se slavnou postavou jako obětním beránkem. Sexuální chování k nezletilým se v kultu projevuje obvykle z jiné než skutečně sexuální motivace a není trestáno. Tyhle případy mají zřejmě veřejnost traumatizovat a přesvědčit, že kdyby se něco takového dělo systém by to zastavil bez ohledu na slávu a majetek pachatele.

Z nízkorozpočtového hororu Society 1989 (společnost). Říkají nám to ve filmech...