Simulakra je filozofický koncept který označuje reprezentaci nebo obraz něčeho, co již ztratilo svůj originál nebo svůj základ v realitě. Jean Baudrillard Ve svém díle Simulacra and Simulation (1981) popisuje čtyřfázový proces nahrazování reality simulovanými obrazy:


1. Odraz reality: Reprezentace je věrným odrazem skutečnosti (např. mapa, portrét).


2. Zkreslení reality: Reprezentace začíná zkreslovat nebo zjednodušovat realitu.


3. Simulace, předstírající realitu: Reprezentace se stává nezávislou na skutečné realitě a vytváří iluzi reality.


4. Simulakrum: Reprezentace nemá žádný vztah ke skutečné realitě a sama se stává realitou.


Příklad simulaker:

Reklamy a média: Prezentace produktů velmi často nesouvisí s jejich skutečnou funkcí nebo hodnotou, ale spíše s představami, které mají vyvolávat.

Tematické parky: (Disneyland): Nejsou „kopiemi“ něčeho skutečného, ale vytvářejí iluzi světa, který nikdy neexistoval. Z reálného světa využívá tento typ simulakry jen některé prvky.

Sociální média: Obrazy sebe sama které lidé sdílejí, často nereflektují realitu. Jsou to jakési jejich idealizované stylizované verze.


Hyperrealita:

Baudrillard tvrdí, že simulakra vedou k hyperrealitě tedy stavu, kdy již není možné rozlišit mezi skutečností a simulací. Společnost pak žije spíše v této „hyperrealitě“ než ve světě takovém jaký skutečně je. Reprezentace převažuje nad realitou a stává se novou „pravdou“.

Co tím chci říct? Simulakra dnes rozhodně 100 % platí pro to, jak jsme učeni vnímat svět a sebe, protože doslova všechno, čím jsem obklopeni bylo konstruováno záměrně jako klam, který sdílí s původní realitou jen velmi málo. Možná to ale není všechno a možná je simulakra už samotným základem téhle reality, jak naznačuje "gnostický spis" podstata archontů. Archonti nebo samotný demiurg nemohli vytvořit nic nového, ale napodobovali záměrně či nevědomě dokonalost v eonech, které jsou spojeny s pravým tvořivým zdrojem. Původní svět v tomhle stvoření odstřiženého od zdroje mohl být z počátku skutečně něco jako biblický ráj, ale potom by se jistě brzy zjistilo, že božská jiskra je příliš dokonalá pro svět nápodoby a logicky se z něj snažila vymanit. Architekt v takové situaci musel omezit dokonalost lidského avatara a upravit svět, aby obsahoval určité omezení a toto řešení mohlo po nějaký čas fungovat naprosto výborně, protože člověk se silnější identifikací s iluziorní osobností a světěm který pozbyl absolutní hojnost, měl konečně důvod realizovat se a v stvoření setrvat. Důkazem této doby by možná mohly být zbytky monumentálních staveb nádherné díla v užitém umění a fragmenty archeotechnologie pro zběr volné energie. Jak jsme došli do stavu, ve kterém teď jsme, lze teď těžko říct, ale možná, že i přes všechnu tu krásu co vytvořili, lidé začali stejně cítit vnitřní prázdnotu a mohli začít hromadně odcházet, což mohl architekt spomocí svých "dětí" zastavit silou. Něco takového by muselo být povšimnuto silou "zhora" a výsledkem mohlo být právě spálení demiurgova stvoření. Teoreticky by jsme mohli být něco jako poslední zajatci kteří tu udržují jakousi pofidérní existenci.

Z podstaty archontů: "Neporušitelnost pohlédla shůry na oblast vod a její obraz se v nich odrážel. Mocnosti temnot se do tohoto obrazu zamilovaly. Pro svou slabost se však k obrazu, který se jim zjevil ve vodě, nedovedly přiblížit. Psychici nemohou dosáhnout k nebeským bytostem. Sami totiž pocházejí "zdola", kdežto (duchovní) "shora"."

"Vzali prach ze země a utvořili svého člověka podle vlastního těla a podle obrazu božího, který se jim ukázal ve vodě. Řekli: „Pojďme, zachyťme ho v našem výtvoru, aby spatřil svůj obraz, zamiloval si jej a my se ho prostřednictvím našeho výtvoru zmocnili.“

Důkazy, které máme z meltologie, ukazují, že oficiální historie je falešná a založená na smyšlenkách kolem pozůstatků zničené architektury, která zbyla po plazmové události. Architektura, i když zahrnuje různé stavební styly, nepochází z epoch popsaných v oficiálních dějinách, protože míra poškození staveb odpovídá plazmovým výbojům, které zasáhly povrch původní Země. Historie je ve své podstatě simulakrou, která je propagována nejen prostřednictvím mainstreamových, ale i alternativních médií a zábavního průmyslu, jenž se na tomto obrazu zřejmě podílel nejvíc. Stačí si všimnout množství knih, filmů a her věnovaných tématům jako starověký Řím, středověk nebo Divoký západ.

Pokud je něco pravdy na konceptu mapy Nose Confudena s plazmovými vejci na povrchu spáleném plazmou, mohlo by docházet k tomu, že jejich poloha a velikost se mění během resetu plazmové kopule. Pak by bylo možné, že americký kontinent, nebo jeho část, původně nebyl součástí našeho systému a příběh o jeho existenci musel být přidán až po resetu poslední simulační smyčky. Kontroloři by v takovém případě museli přizpůsobit města a zbourat architekturu, která nezapadá do lineárního narativu historie. Příkladem mohou být fotografie budov z údajné americké světové výstavy, které musely být následně zbořeny a dodnes často kolují na internetu.

Z rozhovoru s Howdiem Mickoskim: "V tom čemu říkáme New Age, duchovno nebo náboženství, obecně poselstvím je, že pokud je něco ve vašem životě špatně, důvodem jste vy, takže automaticky hází vinu na vás a opravdu zákeřně. Pokud je to náboženství, tak řeknou, že nemáš dost víry, že se nemodlíš dost usilovně nebo tak něco. Pokud je to duchovno, tak jsi málo dobrý nebo málo milující. Nikdo si nesedne a neřekne že i když jsem udělal něco špatného ve světě, kdo vlastně vytvořil realitu, kde se něco tak špatného může stát, protože kdyby milující Stvořitel chtěl svět, kde by byla harmonie, mír a rovnováha, mohl by to vytvořit, a vy vidíte, že zvíře venku musí sníst jiné zvíře, aby přežilo. Musí vytvořit bolest a utrpení a úzkost a všechno ostatní, jen aby žilo další den.

Není to tak, že bychom neměli brát žádnou odpovědnost za to, co děláme, nebo říkáme, je to o tom se opravdu podívat na to, jak žijeme, proč tak žijeme a proč jsme takoví, jací jsme, ale jde i o uznání, že vlastně hlavní vina nebo hlavní ukazování prstem by mělo jít k tomu, kdo vytvořil systém a ne k nám, protože oni mohli vytvořit úplně jiný harmonický systém, mohli nám dát všechny informace, všechny potřebné znalosti, všechno, co je potřeba a ne nepřetržitou říši reinkarnace vymazávání paměti a vracení se sem v naprosté nevědomosti, abychom to museli všechno dělat znovu.

Mým úkolem je teď jen úplně omezit svou interakci jakýmkoli škodlivým způsobem a žít v souladu s empatii ke všem a ke všemu. Chci říct, že mám empatii ke stromům, k mrakům, k hmyzu, protože vím, že všechno je tu tak či onak uvězněno a trpí a je na určitých úrovních. bolesti, úzkosti, stresu a i když někdo říká "můj život je skvělý, všechno je v mém životě fantastické" jasně ale jsou tu dvě miliardy lidí, kteří teď trpí strašlivě, strašlivými věcmi, které si ani nedokážete představit takže i kdyby byl můj život dokonalý pro mě na tom nezáleží. Pokud celý zbytek světa trpí, tak to není svět, ve kterém bych chtěl být, takže to uvědomění umožňuje cítit tuhle empatii a říct si že jedna z nejlepších věcí co můžu udělat, je prostě nevytvářet další utrpení."

Tvrdiť, že príroda je krásna, znamená vynechať jej nepríjemné, temné a brutálne stránky, ktoré rovnako tvoria realitu prírody. Príroda je aj surový boj o prežitie, bolesť, smrť a ničenie. Napríklad lov, rozklad, prírodné katastrofy a neľútostné zákony prežitia môžu byť vnímané ako "škaredé", a tiež sú súčasťou prírody. Preto by sme mali priznať, že "krása" je len jednou z mnohých perspektív.

Príroda je predátorský Matrix, panuje v nej drsný a neúprosný cyklus prežitia, ktorý je postavený na predátorskom správaní a vzájomnej konzumácii. Ako krásnu môžme vnímať Symetriu alebo estetiku určitých foriem a pohybov v prírode. Môže ísť o geometrické vzory, ktoré sú bežné v rastlinách (napríklad špirály v slnečniciach, vetvenie stromov) alebo pohyby zvierat, ktoré sa javia ako elegantné a harmonické. To, že tieto formy a pohyby považujeme za krásne, je výsledkom našich kognitívnych predpokladov – náš mozog je nastavený na rozpoznávanie symetrie a harmónie, čo v nás môže vyvolávať pocit estetiky. Tieto aspekty môžeme vnímať ako krásne, ale ich základom nie je zámer dosiahnuť krásu. Estetika je tu vnímaná skôr ako vedľajší produkt prírodných procesov, než cieľ, na ktorý by sa príroda zámerne orientovala.

Část ze seriálu Westworld ve které se postavy dostanou do Shogunworldu a poznají svoje asijské kopie. 🤔

Další parky, které jsou naznačeny nebo zobrazeny v seriálu:

The Raj – Tento park je zmíněn v druhé sezóně. Je inspirován britskou koloniální Indií a nabízí hostům možnost prozkoumat indickou kulturu, přírodu a historické události.

Futureworld (zmiňováno) – V původním filmu z roku 1976 byl zmiňován park Futureworld, který měl být futuristickým parkem s technologiemi a scifi scénáři. Seriál Westworld na tento park odkazuje v souvislosti s možnostmi technologických parků v budoucnosti, i když není přímo součástí děje. Existuje ale také navazující film Futureworld.

V seriálu je taky naznačeno, že Delos, společnost, která vlastní Westworld a další parky, má v úmyslu vytvořit fantazijní světy viz zobrazení draka ve vývojovém centru Delosu.

Teorie Martina Vrijlanda o slučování plazmových dómů:

"Technika vytvoření nové větší simulační kopule před vypnutím menších kopulí je tedy nejchytřejší technikou, ale potřebujete krycí příběh pro případ, že tuto techniku použijete. Proto nyní v duchovních hnutích po celém světě slyšíme propagovat myšlenku přechodu do 5. dimenze. Řekl bych, že přechod do 5. dimenze nastane v okamžiku, kdy se spustí nová větší kopule a lidé najednou uvidí na obloze velký odraz jiných kopulí. Pak tyto odrazy zmizí a objeví se nová větší země. Nová kopule přidala nové oblasti původní země a přidala nové neznámé země z jiných kopulí s různými bytostmi (různí avataři, zvířata a možná i draci a další).


Opětovné osídlení po obnovení: Pokud by došlo k resetu, mohlo by se stát, že by se někteří lidé z jedné kopule ukryli v jiné kopuli, aby se po resetu vrátili. Cestování mezi dómy je teoreticky možné pomocí zhmotněných podzemních tunelů. Byl by to tunel podobný plazmovému, ve kterém by se vaše tělo udrželo, ale možná by pocítilo časový posun (kvůli možnému rozdílu hodinového rytmu mezi dómy). Když by 200letý cyklus kopule dosáhl okamžiku, kdy se had zakousne do vlastního ocasu.


Ti, kteří to vědí (Svobodní zednáři) a kteří na Luciferův požadavek ovládají vše uvnitř simulační plazmové kopule, mohou tyto tunely používat k cestování mezi kopulemi. Zůstanou naživu, zatímco ostatní avataři v simulaci se dematerializují (prostě zmizí), když se kopule vypne. Po opětovném zapnutí simulační plazmové kopule by se mohli vrátit a splnit svůj úkol. To oni mají paměť na minulý cyklus, zatímco nová populace je závislá na historii, kterou jim předloží zednáři.


Nový cyklus je třeba znovu osídlit novými avatary. Děti se tedy zhmotňují a sílí v inkubátorech. Půjdou do dětských domovů, kde z nich loutky zednářských zasvěcenců (které se skrývaly v jiné kopuli) vychovají řádné poslušné pracovníky, kteří nic nezpochybňují. Většina z nich jsou jen avataři. V této simulaci bychom jim mohli říkat "nehráčské postavy". Jen zalidňují simulaci, aby 'Hráčské postavy' uvěřily, že vše, co slyší a vidí v oficiálních příbězích o historii a náboženství, je pravda. Církve by provozovaly duchovní příběh, který je nezbytný k tomu, aby živil vědomí těch, kteří si uvědomují, a říkal jim, že jsou ve skutečnosti víc než jen jejich tělo. Školy by vytvářely lineární časovou iluzi dějin. Když by se dómy sloučily pod novou kopuli, spisovatelé by odvedli svou práci, aby vytvořili dobrý příběh o historii sloučených dómů a nové zemi, která by se objevila pod větší kopulí. Dnes na to máme Hollywood.


První pracovníci by mohli být importováni z jiných dómů v závislosti na situaci. Pokud by došlo ke sloučení dvou dómů, mohli by pocházet ze stávajících dómů. Pokud dojde k resetu jedné kopule, mohou být právě zhmotněni s předprogramovaným operačním systémem (egem) a pamětí, nebo mohli být importováni přes plazmové tunely (aniž by měli příliš mnoho znalostí o tom, co se děje)."

https://www.csfd.cz/film/439029-dobre-misto/galerie/ Výborné a taky dost prozrazující.

Z rozhovoru s Howdiem Mickoskim: Myslím, že tak málo lidí přejde do plné realizace prázdnoty, protože vědí, že si nemůžete vzít svůj charakter s sebou, že ten charakter nezůstane s vámi. Je to těžké, protože to je to, co jsme znali v našem životě. Nejsem si jistý, jestli jsem tenhle příběh vyprávěl. Pozoroval jsem malé dítě, kamarádčinu malou dceru, které byly asi dva roky, a když něco chtěla, popsala to jako Molly chce pití, nikdy neřekla chci pití ale že Molly chce pití. Jako by Molly a to, o čem mluvila, byly dvě různé věci a rodiče samozřejmě říkali ne, ne, ne, ne, musíš říct chci pití a ne Molly chce pití. Když jsem to sledoval, říkal jsem si wow, v určitém okamžiku, když jsme byli malí, jsme věděli že v jádru tohle nejsme my. Nakonec ta dívka byla zlomena a dostala do bodu kdy řekla chci pít. Molly a já je teď to samé i když předtím ať už byla cokoli, nebyla to Molly, bylo to něco hlubšího, ale byla spojená tou myšlenku "Molly je můj dopravní prostředek".